Když se řekne „cestovatel“, asi si každý představí člověka s rancem na zádech, čekajícího
· na vlak
· autobus
· stop
· nebo jdoucího po svých.
Ale cestovatelem nemusí být jen lidská bytost.Na výlety chodí i zvířata. I když tam to není asi ani poznávací, ani pobytový zájezd, ale většinou odcházejí za potravou, vodou, nebo prchají před zimou.
Každý podzim, když vidím houfovat se vlaštovky, docela jim závidím teplé krajiny.
Zima a s ní spojený sníh, je sice romantický, ale pokud vleze do kozaček, veškerá romantika bere za své. Na druhou stranu, ony to vlaštovky zase tak jednoduché nemají. Myslím, že pokud by si mohly vybrat, raději by zůstaly doma a nikam neputovaly. Jenže jejich hlavní potrava, hmyz, je natolik bezohledný, že na podzim zalézá do děr a pod kůru stromů a vlaštovkám by hrozila smrt hladem. A tak hurá do Afriky.
Naše poutnice končí na talíři
A přichází další problém, který je pro leckoho nepochopitelným. Právě v Africe je vlaštovka gurmánskou specialitou, a proto na ně pořádají zátahy. A kde vidím tu nesmyslnost? Když pominu lítost nad zmařenými ptačími životy a vezmu to z praktického hlediska, tak se musím zeptat: „Umíte si představit oškubanou vlaštovku?“
Ale zpět od vlaštovky – pokrmu k vlaštovce – cestovatelce. Rychlost, kterou dokáže letět, je obdivuhodná. Rychlostí osmdesáti kilometrů za hodinu uletí za den i tři sta kilometrů.
Máme jednu českou, zdokumentovanou rekordmanku.
– Jedna vlaštovka urazila na své cestě za potravou neuvěřitelných osm tisíc pět set, a ještě tři kilometry.
– Doputovala až do jihoafrické republiky.
Dříve, když se najednou vlaštovky na podzim ztratily, mysleli si lidé, že se před zimou schovaly do bahna na březích rybníků. Toto přesvědčení jim vydrželo až do osmnáctého století a nezměnilo ho ani to, že je tam badatelé nenašli.